Od závislosti ke svobodě

Rodiče mě jen z tradice kvůli prarodičům nechali pokřtít, nic dalšího za tím nebylo. Roky plynuly a vše se dařilo i bez Boha. Do nějakých 16 let jsem dělal rodičům jen radost...


...po poslední alkoholové šňůře, která trvala 39 dní v naprostém nevědomí, jsem měl myšlenky na to, že to tady skončím. Přišel jsem do hospody, dal si 12 piv, na to litr vodky. Rozloučil jsem se s kolegyní z práce, ona ale nepochopila co chci udělat. Myslela, že jen jdu domů. Vzal jsem si větší množství kodeinů a jiných prášků...


… na podzim jsem absolvoval kurz Alfa v Kroměříži. Dal mi hodně povzbuzení, ale nejdůležitější bylo společenství lidí, ochotných bez předsudků naslouchat a pomáhat člověku nasměrovat se tam, kam opravdu patří. Ten pocit, že tam s námi je Bůh, jsem měl, ale jen v okamžicích, kdy jsem já sám chtěl a opravdu věřil.

Při přechodu na gymnázium jsem se přestal zajímat o všechno, co mě do té doby bavilo, ať už to byla příroda, geografie, sport – postupně se vše vytrácelo a já měl v hlavě jenom víkendy a víkendové dýchánky s kamarády po hospodách a zábavách. Začal jsem kouřit, protože kouřili všichni, a tak to bylo přece normální. Všichni lidi v hospodě jsou přece normální, ale tak do páttého piva. Sport už mě nebral. Jezdil jsem jen na kole a to do školy namísto autobusu a za ušetřené peníze jsem si vždycky koupil karton cigaret. Co víc si přát ke štěstí v tomto věku? Peníze, které jsem dostával od rodičů jako kapesné, byly zhruba dvojnásobek až trojnásobek obvyklého kapesného teenagerů v mém věku. I přes to mi to na mé potřeby přestávalo stačit. A tak jsem bral z domova sem tam flašky. Nikdo nic nepoznal. O prázdninách jsem pravidelně měl nějakou brigádu, ale za vydělané peníze jsem si nikdy nic nekoupil. Vše jsem pokaždé investoval do poctivého lihu. Po akcích mi nebylo nikdy špatně, a když už, tak se to něčím podobným spláchlo a bylo po problému. Čas plynul dál. Měl jsem čerstvě po maturitě, celý život před sebou a za sebou vypitá cisterna Braníku dvanáctky. A v rukou začínající třes. V tomto stavu jsem se udržoval další rok. To jsem nastoupil na VŠ do Ostravy na obor, který mě kdysi bavil, na geografii a regionální rozvoj. Spousta lidí kolem mě mi říkala: „Míro, ty musíš být tak chytrý, že studuješ v té Ostravě“. A já byl přitom ve stavu, kdy jsem byl rád, že si spočítám lístek a necvrknu si do gatí při návštěvě toalety.

Nastala doba, která je pro alkoholika, který ještě nebere svůj problém jako problém, tou nejhorší – došly mi prachy. Brigádničil jsem víc a do školy chodil méně. Alkohol jsem vynechal tak jedou, dvakrát do týdne a jinak jsem byl stále pod parou nebo pod obraz. V tomto období se mi narodil syn a to byl pro mě úplný kolaps. Úplně poprvé jsem se o tom dozvěděl, až když jeho matka byla v pátém měsíci. Těch pět měsíců jsme se neviděli a já to cítil jako obrovskou křivdu. Dostal jsem strach, strach ze všeho. Tak jako mně dřív stačila krabička cigaret denně, teď mi nestačily ani dvě. Kouření jsem prokládal pitím. Neměl jsem na to peníze a tak jsem si protáhl studium a nastoupil do hospody jako číšník. V kolektivu místních štamgastů jsem byl oblíbený a tak jsme slavili každý den, i když nebylo co a i když jsem byl vlastně v práci. Vedení mi to tolerovalo, protože jsem se snažil odvádět práci v každém stavu. Věděl jsem že jsem závislý, ale nijak zvlášť mě to neomezovalo – až do chvíle, kdy se mi začaly opravdu třást ruce. Jediná věc, která mi zabírala, byla štamprle, nejlépe dvě až tři v rychlém sledu. Po dvou hodinách se vrací třes zpět a já dostávám strach, že nezvládnu roznést polévky a menu. Pomůžou další dvě. Zároveň celý den upíjím pivo.

To byl počátek konce. Potřeboval jsem na pití, a tak jsem dělal v hospodě. Abych mohl dělat v hospodě, potřeboval jsem, aby se mi netřásly ruce, a aby se mi netřásly ruce, potřeboval jsem alkohol. Z tohoto nešlo ven. Přišlo období absolutního deliria, kdy jsem se už domů nevracel, ale bydlel jsem vzadu v hospodě a vpředu pracoval a pil. Ven už jsem nechodil, jen po zavíračce někam na pařbu. Jak mi do určité doby všechno šlo a fungovalo, tak se mi to najednou začalo bortit jako domeček z karet. Přestal jsem skoro jíst, nic mě nezajímalo. Už jsem jenom pil. Celé měsíce mě při každé příležitosti rodiče přemlouvali, ať přestanu, ale já je za to nenáviděl. Nevěděli, jak se mnou dál. Domů jsem moc nechodil. Vracel jsem se v noci, přes den jsem dělal, že spím, a jen jsem čekal na okamžik, kdy zas budu moct zdrhnout a opít se. Nešlo bez toho vydržet. Jednou si půjčili mého syna domů, byl docela malý, v peřince, přes dveře jsem ho slyšel a tušil o koho jde, chtěl jsem ho vidět, ale zároveň jsem se potřeboval opít. Utekl jsem a snažil se zapomenout na všechno. Nedělal jsem už nic dobrého.

Po poslední šňůře, která trvala 39 dní v naprostém nevědomí, jsem měl myšlenky na to, že to tady skončím. Přišel jsem do hospody, dal si 12 piv, na to litr vodky. Rozloučil jsem se s kolegyní z práce, která mě předtím vícekrát přemlouvala, ať přestanu. Ona to v tu chvíli nepochopila, myslela, že se loučím a jdu domů. To jsem taky udělal. Vzal jsem si větší množství kodeinů a jiných prášků, snažil jsem se ještě něco napsat, ale nedokázal jsem psát ani přemýšlet. Vím jen, že jsem po dlouhé době brečel. Pak se ale stalo něco, co jsem nechápal. Ráno jsem se probudil! Byl jsem pořád tady. Nemohl jsem tomu uvěřit.

Nedlouho na to jsem se rozhodl, že přestanu pít, že to dokážu. Zůstal jsem v pokoji a chodil jen kouřit na balkon. Přitom jsem večer při hvězdách prosil, ať mi někdo pomůže, ať se mi uleví, protože můj stav byl čím dál horší. Prosil jsem, a ani jsem nevěděl koho. Trvalo to snad 14 dní, kdy jsem nemohl nic jíst, ani rohlík, ani jogurt, nic. Cokoliv jsem snědl, ihned šlo ven. Do toho nesnesitelné křeče do všech míst na těle. Člověk se svíjí v bolestech, potí se a je nucen stále přemýšlet o tom, že to vzdá a napije se. Pouhá cesta na záchod je nekonečná a unavující přes tělesný třes a celkové vysílení. I když nic nejíte, pořád z vás něco jde...

Asi po 2 týdnech to celé přešlo. Byl jsem hodně unavený, ale měl jsem už chuť si dát něco k jídlu. Báječný pocit něco sníst a pak to hned nevyzvracet. Měl jsem radost jako malé dítě. Tušil jsem, že už to zvládnu. Protože jediné vnější prostředí mimo domov, které jsem znal a kam jsem se těšil, byla hospoda, vydal jsem se na první cestu rovnou tam. Když jsem si objednal kafe a kofolu, nikdo tomu nemohl uvěřit. Mezitím jsem tam potkal svou přítelkyni Marušku.

Abych to zkrátil, je to 2,5 roku a naše cesta je společná a pevná. Ona mě přivedla k víře, i když to trvalo dlouho, než jsem sám od sebe uvěřil a pocítil Boží přítomnost na vlastní kůži. Člověk se může radovat jen tak, je rád, že jsou ostatní šťastní a sám má chuť být nějakým způsobem prospěšný. Na podzim jsem absolvoval kurz Alfa v Kroměříži. Dal mi hodně dalšího povzbuzení. Ale to nejdůležitější bylo společenství lidí, ochotných bez předsudků naslouchat a pomáhat člověku nasměrovat se tam, kam opravdu patří. Ten pocit, že tam s námi je Bůh, jsem měl, ale jen v okamžicích, kdy jsem já sám chtěl a opravdu věřil.

Mirek Huňka, Topolná 

Alfa odhaluje základní stavební kameny křesťanské víry, tvoří ji série setkání. Běží po celém světě.

Chci vědět víc >

Najděte si nejbližší Alfu na mapě.

Zkusit Alfu >